Osvětimský koncentrační tábor ležel na rovném, bažinatém výběžku mezi řekami Vislou a Solou, který býval často zaplavován a voda z dešťů, tajícího sněhu anebo povodní se nemohla vsakovat ani odtékat, neboť podloží tvořila mohutná vrstva neprostupného jílu¹. Důsledkem bylo velmi nepříjemné klima, jak v zimě, tak v létě, kdy se v těchto místech rodila spousta hmyzu, především komárů. Jen tento faktor činil Osvětim velmi nepříjemnou pro všechny, kteří tam žili. Ota Kraus ve své knize zmiňuje, že vězni měli pocit, že se proti nim s nacisty spojila sama příroda, zdálo se jim, že v táborech bývalo vždycky nepříznivé počasí, v létě je mučilo nesnesitelné vedro, v zimě trpěli velikým chladem, na jaře a na podzim bývaly vichřice a husté mlhy²

Osvětim byla největším německým koncentračním táborem za války. Podle svědectví Rudolfa Hosse, který tábor vybudoval, v něm zemřeli více jak tři miliony lidí. Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau se skládal ze tří hlavních částí a řady odloučených pracovišť. Auschwitz jedna byl původní tábor, který se později stal administrativním centrem. Auschwitz II, neboli Birkenau, byl vyhlazovacím táborem a Auschwitz III Monowice byl zónou průmyslové firmy IG Farben. Tábor původně nebyl určen jako vyhlazovací, většina vězňů měla pracovat na východě při budování německé říše. Postupně se ovšem vraždění Židů stupňovalo v rámci takzvaného „konečného řešení. V roce 1941 Němci vyvraždili 1,1 milionu Židů, v roce 1942 to bylo dalších 2,7 milionu, z nichž přibližně 200 tisíc zemřelo v Osvětimi³. Koncem roku 1943 byly uzavřeny tábory smrti, zřízené výhradně za účelem vyvražďování Židů: Chelmno, Sobibor, Belzec, Treblinka⁴. Osvětim byla jediný tábor, který zůstal v provozu, aby bylo kde vyhladit zbylé židovské komunity z Polska, Francie, Itálie, Nizozemí a dalších zemí okupované Evropy⁵. V roce 1944 do ní směřovali všichni Židé z Maďarska. 26. ledna 1945 Němci vyhodili do povětří poslední krematoria a následující den Rudá armáda osvobodila několik tisíc přeživších. Osvětim po osvobození nebudila více pozornosti než ostatní tábory, protože v té době ještě nebyl znám rozsah vyvražďování v tomto táboře. Až postupem času se stala symbolem nacistického vyvražďování židovské komunity a zločinů spáchaných Němci za druhé světové války.

Celý systém fungování stál primárně na vězních samotných. Jednotky SS víceméně jen dozorovali, udělovali příkazy velitelům skupin, takzvaným kápům. Kápové byli vybíráni z řad vězňů, zpočátku se většinou jednalo o německé zločince, kteří byli směrováni k maximální krutosti vůči svým podřízeným. Velení tábora brzy pochopilo, že chce-li, aby systém fungoval, musí určité vězně privilegovat, aby s ochotou plnili příkazy. Postupem času se jako kápové používali polští, rakouští vězni nežidovského původu, postupem času se kápy stávali i židovští vězni. Pokud měli vězni odborné znalosti, často se dostávali na místa, kde měli stálý a přímý kontakt s velením tábora a jednotkami SS. Nejčastěji se jednalo o sluhy, mechaniky či zahradníky, často se také jednalo o lékaře. Na tomto základě se vytvářela celá řada kontaktů, které měli dlouhodobější charakter a často se vymykali běžné krutosti tábora.

Vězňové popisují, že nejlepší cestou jak přežít a udržet se bylo stát se užitečným jednomu konkrétnímu Němci, když se takový Němec stal na vás závislý, více si vás hleděl, dokonce vás mohl ušetřit trestu či zachránit před smrtí, protože jinak by si musel najít a vycvičit náhradu⁶. Udržet se znamenalo nestát se takzvaným musulmanem, což byli lidé, kteří ztratili své síly a plně se odevzdali svému osudu a většinou byli v rámci selekcí vybíráni do plynových komor. Nacistická ideologie považovala Židy za havěť, nutnou vyhladit. Jakýkoli fyzický kontakt a jakýkoli bližší kontakt mezi „čistokrevným“ Árijcem a židem byl nepřijatelný. Ideologie v tomto směru Němce vychovávala dlouhodobě a úspěšně. Slované byli dalším národem určeným k vyhlazení, jejich postavení bylo lepší než postavení Židů a většina služebnictva v rodinách Němců byla právě slovanského původu. V každém případě kontakty mezi vězni a dozorci byly nutné a tím pádem lze najít celou řadu příkladů různorodých vztahů mezi Němci a vězni.

Je pochopitelné, že v místě, které každodenně navštěvovala smrt ve velké míře, byla výrazným způsobem ovlivňována psychika nejen vězňů, ale i samotných věznitelů. V Osvětimi si do značné míry vzali příklad z Einzatskomand, která postupovala za frontou v Sovětském svazu a hromadně popravovala tamní Židy. Tito muži se z této činnosti duševně hroutili a stávali se výrazně neurotickými. Jedním z výborné zachycujících obrazů důsledků hromadného vraždění je scéna ve filmu Schindlerův seznam, kde jsou hromadně pálena těla zavražděných Židů a před nimi stojí opilý německý voják, v podstatě zbavený smyslů. V Osvětimi v plynových komorách na Sonderkomanda dohlíželi většinou jen dva příslušníci SS⁷, hrozilo jim psychické zhroucení. Faktem je ovšem to, že někteří členové jednotek SS v této činnosti nacházeli sadistické potěšení. Je známý případ kdy jeden z nacistických dozorců scharfurrer Frost stál při mnoha transportech u dveří šatny, před plynovou komorou, a sahal na pohlavní orgány všech dívek, které kolem něj nahé procházeli do plynové komory⁸. Je i zdokumentován případ příslušníka SS, který si vybíral osm krásných dívek, nechal je svléknout do naha, pak je střelil do prsou, nebo do podbřišku⁹. Jako poslední příklad zdokumentovaného jednání esesmanů v komorách uvedu událost, kdy k dozorujícímu příslušníkovi SS přišli dvě sestry a jejich kamarádka a prosily, aby mohli zemřít společně. Voják si je postavil do řady a vystřelil. Třetí z nich pouze leknutím omdlela, poté co byla vhozena do pece, se probrala a křičela. Důstojník byl spokojený, že střelil aspoň dvě¹⁰. Zatímco třetí případ svědčí o bezbřehém sadismu a cynismu, který je oproštěn od jakékoli lidskosti, první dva případy naznačují i jiné prvky jednání. Ne že by nebyly také sadistické a nelidské, ale je v nich cítit silný sexuální podtext, který vyloženě odporuje nacistické ideologii. Sexuální styk se Židy byl zakázán zákonem a přísně se trestal. Přesto je prokázána řada případů sexuálního jednání jednotek SS vůči vězňům. Pochopitelně většina dozorců následovala ideologické pokyny a chránila se jakéhokoli fyzického kontaktu, vrcholem byli lidé jako Josef Mengele, kteří v Židech člověka neviděli vůbec a vnímali je pouze jako objekty zkoumání či věci, které je třeba odstranit. Přesto lze najít řadu dalších svědectví, které přímo hovoří o sexuálním styku. Laurence Rees ve své knize uvádí svědectví Lindy Beerové: „Když jsme přišli do Kanady, nebyla tam tekoucí voda. Velitel (sloužící důstojník SS) tedy nařídil, aby se vybudovali sprchy. Jednou tam byla právě jakási dívka z Bratislavy. Hezké děvče, žádná kost a kůže. Přišel k ní důstojník SS a ve sprše ji zneužil. Později byl za trest odvelen. S dalším příslušníkem SS, o němž bylo známo, že má sexuální pletky s židovskými vězeňkyněmi v táboře, se jednalo také mírně. Jednoho z dozorců v Březince, Gerharda Palitsche, zavřeli, ale pak, zřejmě díky vlivu Rudolfa Hosse, byl potrestán jen tím, že ho převeleli do pobočného tábora mimo Březinku.“¹¹. K sexuálnímu násilí docházelo v Březince také v jedné části tábora, kde ženy mohly podobně jako v Kanadě nosit šaty a neholit si hlavy, byl to takzvaný rodinný tábor, kde byli od září 1943 drženi Židé z Terezína¹². Tato část tábora měla přesvědčit svět, že Židé nejsou v Osvětimi vyvražďováni, měli nařízeno udržovat korespondenci. Další svědectví je výpověď Ruth Eliasové, jedné z vězeňkyň rodinného tábora, která uvedla, že byla dvakrát svědkem toho, jak do baráku vnikli opilí esesmani, vybrali si ženy a odvedli je¹³. Tato svědectví jednoznačně popírají jednu z podstat nacistické ideologie a svědčí o tom, že byť se jednalo o znásilnění a ženy byly „pouze“ objektem sexuálního zájmu, v té chvíli nebyli těmi „věcmi“ popisovanými v Mein Kampf. Důležitým faktorem bylo, že ženy z Kanady a z rodinného tábora zůstali ženami, zbytek ženského osazenstva byl po příjezdu oholen a postupným vyčerpáváním byla jejich ženskost zničena. V každém případě již jen v tomto ohledu řada příslušníků SS ideologicky selhávala a nevnímala židovské ženy jen jako věci, protože si pochopitelně vybírala ty nejhezčí.

Obecně je právě vztahová otázka velmi otevřená. Vystihující je výpověď maďarského židovského lékaře doktora Nyizslyho. Pracoval jako lékař v márnici v objektu plynových komor. Jednoho dne příslušníci Sonderkomanda přinesli asi šestnáctileté děvče, které přežilo zplynování, po injekci se dívka začala probírat, v té chvíli přišel velitel krematoria Oberscharfurrer Mussfeld. Tři měsíce pod společnou střechou vytvořili mezi nimi jistý vztah. Doktor Nyizsly navrhl jako řešení odvést děvče k bráně tábora, kde pracovala velká skupina žen, dívka by se mezi nimi ztratila. Mussfeld namítl, že šestnáctiletá dívka by ve své naivitě první ženě, kterou potká, vyprávěla, kde byla, co zažila a viděla. Za několik okamžiků byla zastřelena, Mussfeld popravčím nebyl, poslal náhradníka¹⁴. Když pomineme přístup příslušníka SS k životu mladého děvčete, je rozhovor minimálně překvapivý. V místě kde se sebemenší prohřešek trestal smrtí, židovský lékař diskutuje v takřka rovnocenném hovoru s esesmanem, který se dokonce ptá na návrh řešení ze strany Žida. Je známo, že v pecích byli často páleni lidé, kteří zplynování přežili. Již jen jednání Sonderkomanda bylo nepochybně velmi nebezpečné, lékař v každém případě riskoval ještě více, vzhledem k okolnostem, které v táboře panovaly. Je možno považovat za takřka jisté, že věděl, co dělá a co si může vůči Němci dovolit. V každém případě je i z jednání esesmana možné vyčíst stopy lidskosti, jednak v jednání s židovským lékařem, ale také z toho, že běžně příslušníci SS stříleli bez váhání, v tomto případě střílel o něco později někdo jiný. Celé toto jednání evokuje jistou nechuť Němce zabíjet a také vztah, který si k židovskému lékaři vytvořil. Na druhou stranu Shlomo Venezia ve své knize V pekle plynových komor uvádí, že zastřelit někoho revolverem v podstatě nedělalo problém žádnému z Němců¹⁵. Venezia uvádí pouze jemu jedinou známou výjimku příslušníka SS, který mu připadal lidštější. Venezia byl příslušníkem Sonderkomanda a jako jeden z mála přežil. Dotyčný esesman nebyl německé národnosti, ale Holanďan. Když s ním jednou mluvil, dozvěděl se, že Nizozemec do jednotek SS vstoupil jako dobrovolník, protože věřil v německou přísnost a výkonnost. Jakmile pochopil, jak se věci mají, bylo už pro něho pozdě. Musel bezpodmínečně zůstat a držet jazyk za zuby, protože jinak by ho mohli poslat na ruskou frontu nebo na místě zlikvidovat¹⁶. Venezia na závěr pasáže uvádí, že ze všech esesmanů, které znal, se takhle choval jenom on. Ti ostatní byli dobytek bez stopy lidskosti¹⁷. Ze strany Venezii se jedná o autobiografickou výpověď, která může nést stopy neobjektivity. Je známé, že velké množství příslušníků SS se rekrutovalo z neněmeckých národů. Text evokuje, že jen Němci byli ti „zlí“, zatímco ti ostatní ne tolik. Jako člen Sonderkomanda měl slušné příjmy stravy a zároveň pracoval na jednom z nejméně lidských míst tábora, které muselo mít obrovský vliv na psychiku všech, kteří měli na daném místě co dělat. Je nepochybné, že místo ve vojácích SS vytvářelo prostor pro rozvoj těch nejhorších pudů. Navíc bylo tendencí vše svádět na Židy a tedy i obrovskou psychickou náročnost jejich hromadného vraždění, což vše dohromady zvyšovalo brutalitu jednání. Je tedy docela dobře možné, že Venezia jiné způsoby jednání esesmanů neviděl. Jednání oberscharfurrera Mussfelda je ovšem v rozporu s touto výpovědí, protože v něm lze najít jednoznačně stopy lidskosti.

Dalším zásadním příkladem je příběh Heleny Citrónové, který zmiňuje ve své knize Laurence Rees. Citrónová přijela do Osvětimi v březnu 1942, několik prvních měsíců pracovala v komandu, které bouralo mimo tábor budovy a skládalo cihly z bouraček. Její známá, také ze Slovenska, pracovala v Kanadě a nabídla jí, aby si vzala šaty po zemřelé pracovnici a nastoupila do Kanady. Citrónová bez váhání přijala, protože věděla, že práce venku jí nakonec zabije. Kápo skupiny poznala, že tam nepatří a řekla jí, že půjde do trestného komanda, to znamenalo téměř jistou smrt. Dozorce v Kanadě byl člen SS Franz Wunsch, bylo mu sděleno, že Helena krásně zpívá, ta se zpočátku zdráhala, ale nakonec se podvolila. Wunsch se do ní okamžitě zamiloval. Začal jí posílat lístky a dávat najevo svou náklonnost. Helena ho zpočátku odmítala, jednoho dne chtěl Wunsch, aby mu udělala manikýru, aby se s ní sblížil, Citrónová odmítla a odešla. Po čase jí došlo, že díky Wunschovi se cítila v bezpečí, a že jí na něm záleží. V tomto období došlo ke klíčové události, kdy zjistila, že její sestra Rózinka je určena do skupiny pro zplynování. Wunsch neváhal a její sestru zachránil a nechal pracovat v Kanadě, Helena se do něj nakonec zamilovala. Jejich vztah se realizoval letmými pohledy, uspěchanými slovíčky a načmáranými lístky. Nakonec jejich vztah někdo udal na velitelství SS, Helena byla zavřena do Bunkru 11, po propuštění ji a její sestru Wunsch podporoval nadále. Helena lágr přežila, jednak díky Wunschovi a také díky tomu, že pracovní podmínky v Kanadě byly lepší než ve zbytku tábora a přežilo tam relativně více lidí než v jiných pracovních četách¹⁸.

Podobný případ, který je ale zdokumentován pouze na základě svědectví oběti, byla Eleonor Hodysová, rakouská politická vězenkyně. Byla občankou říše a pracovala v domě velitele Osvětimi Rudolfa Hosse, ten se s ní pokusil sblížit, ale ona to odmítala. Hossova manželka měla podezření a Hodysová skončila ve vězení, které bylo určeno pro jednotky SS. Hoss ji tam údajně chodil tajně navštěvovat a výsledkem bylo, že Rakušanka čekala dítě. Po čase byla odvelena z tábora a sama si vyvolala potrat¹⁹. Oba dva příběhy svědčí o tom, že i mezi obrovskou brutalitou, která v táboře panovala, lze nalézt případy mezilidských vztahů, které byly přesným opakem oné brutality. Pokud je skutečně pravdou vztah mezi Hossem a Hodysovou, jedná se o v podstatě šokující záležitost. O Hossovi se ví, že byl absolutně necitlivý vůči osudům vězňů, kteří se nacházeli v „jeho“ táboře. Byť se nejednalo o Židovku, bylo to vážné překročení veškerých pravidel a je o to víc šokující, pokud si člověk přečte přepisy výslechů po jeho zatčení, jsou absolutně bez jakéhokoli citu, pedantsky podané, bez jakéhokoli uvědomění si zločinného jednání. Rees výpověď Hodysové označuje za věrohodnou. Vztah mezi Citrónovou a Wunschem je překvapivý především v tom, že se jedná o Židovku, Wunschův cit musel být nepochybně velice silný, vzhledem k nebezpečí, kterému dlouhodobě čelil. Nikdy nebude zodpovězena otázka, jak velké riziko podstupoval při záchraně Heleniny sestry. Podle většiny pramenů se v té chvíli sám musel nacházet v mimořádném nebezpečí, kterému, ale i tím pádem vystavoval Helenu samotnou. Zajímavá je i ta věc, že Citrónová přežila tábor, Bunkr 11, který byl proslulý vyloženě smrtelnými podmínkami, i přes prozrazení jejich vztahu. Jsme přesvědčený o tom, že i přes obecnou vražednost Osvětimi, která je nezpochybnitelná, se v místě dalo ve výjimečných případech žít a přežít. Příběh Heleny Citrónové je toho jasným důkazem. Opět se zde naskýtá i otázka, zda skutečně všichni příslušníci SS byli natolik bezcitní, jak se všude uvádí. Wunsch je jasným důkazem, že tomu tak nebylo vždy.

Je nutné si uvědomit, že osvětimským táborem procházelo obrovské množství majetku, přijíždějícím Židům byly odebírány veškeré věci a v Kanadě byly tříděny. Jednalo se o velké množství různých cenností, které se měli roztřídit a využít pro válečné účely říše. Pochopitelně se velké množství těchto věcí ztrácelo, především v kapsách členů jednotek SS nebo je používali vězni v rámci černého trhu, který pochopitelně, už jen díky nedostatku jídla fungoval. Zdá se neuvěřitelné, ale je pravda, že titíž esesmani, kteří tvrdě pronásledovali vězně, byli s těmito vězni v přímém obchodním spojení²⁰. Za cenné věci dodávali vězňům do tábora cigarety a alkohol. Esesmani jednak pašování alkoholu pronásledovali a dopadené trestali, zároveň však sami jiným vězňům přinášeli tytéž věci do tábora²¹. Jeden z nejkrutějších kápů v krematoriích Lemke čas od času pořádal malé hostiny pro členy jednotek SS, aby si zajistil jejich shovívavost při obchodování se šperky, které mu dávali ostatní vězni z jeho komanda²². Problém krádeží se řešil i na nejvyšší úrovni SS, do obchodu s cennostmi bylo zapojeno velké množství řadových členů jednotek SS, kteří s kápy intenzivně spolupracovali. Problém se nikdy nepodařilo úplně vyřešit. V každém případě se zde jasně ukázalo, že touha po majetku byla mnohem silnější než jakákoli ideologie. Černý trh také nepochybně pomohl zachránit život celé řadě vězňů. Pro vězně samotné šperky neměly velký význam, vzhledem ke kritickému nedostatku jídla, se především snažili o získání potravin. Kápové sami byli privilegovanou vrstvou, v rámci táborových možností, a získávali alkohol či cigarety. Samozřejmě, že vězňům hrozilo kdykoli, že je Němci zabijí, aby se zbavili případných svědků. V každém případě se opět jednalo o vztahovou záležitost, byť z ní měli primárně prospěch Němci, ale otázka míry prospěchu je sporná, již jen díky tomu, že tento obchod zachraňoval lidské životy a nepřímo se na tom podíleli samotní členové SS.

Výše jsem zmiňoval, že pro přežití v táboře bylo důležité získat místo, kde akutně nehrozila smrt. Nejhorší byla pracovní komanda, která nefungovala pod střechou a většinou velmi tvrdě fyzicky pracovala. Úmrtnost mezi těmito pracovními četami byla velmi vysoká. Existuje celá řada případů, kdy vězni často úzce pracovali s členy jednotek SS. Laurence Reese zaznamenává výpověď Benjamina Jacobse, který se vyznal ve stomatologii. Vzhledem k nedostatku kvalifikovaných lékařů se nakonec staral o jednotky SS a vyšší kádry tábora²³. Polský vězeň Josef Paczyňsky si sehnal místo v holičství jednotek SS, kdy dokonce stříhal i Rudolfa Hosse, při obsluhování Hosse ho dokonce napadlo, že by ho mohl zabít, ale neudělal to²⁴. S Paczyňskym je spojen ještě jeden příběh, kdy ve spolupráci s kamarádem, který pracoval jako zahradník na Hossově zahradě, ukradl zeleninu. Manželka Rudolfa Hosse jeho čin viděla, kamarád jí vysvětlil, že zeleninu Polákovi dal a všechno prošlo²⁵. Velmi zajímavý případ je příběh Tadeuzse Rybackiho, který byl do Osvětimi zavřen pro podezření ze spolupráce s polským hnutím odporu. Rybacki získal jedno z nejlepších míst v táboře, obsluhoval v jídelně členů SS. Velkou výhodou tohoto místa byl dostatek jídla. Ve svých zážitcích popisuje: „Když jsem naléval jedné esesačce, dorážela na mne a koketovala se mnou. Říkala mi drahoušku, až se po mě začali všichni otáčet. Jeden esesman ji zahlédl a zařval: „Drž hubu, ty kurvo“. Viděl jsem řadu jiných podobných případů.“²⁶. Dalším zajímavým případem, který Ribacky popisuje, je událost z jídelny. Vězni pochopitelně kradli jídlo, odnášeli ho do podkroví nad důstojnickou jídelnou. Jednoho dne se jeden z vězňů propadl stropem, v době kdy byla jídelna prázdná. Vězeň stihl zmizet, ale velké nebezpečí hrozilo s přicházejícím esesmanem, který díru pochopitelně spatřil. Voják se nechal uplatit máslem a párky!²⁷.

Ve všech případech je popisován poměrně úzký kontakt mezi vězni a dozorci, je zřejmé, že esesmanům nevadil židovský původ jejich zubaře, který byl tím pádem privilegovaný a nemusel se bát o svůj život. Když si uvědomíme, jak důkladně byl Žid v nacistické ideologii očerňován a poté vlastně jedni z hlavních nositelů ideologie, což jednotky SS nepochybně byli, byli v tak úzkém fyzickém kontaktu s osobou židovského vyznání, je to přímo zarážející. Velmi snadno se v případě potřeby zapomnělo na vůdce a využíval se osobní prospěch. Zážitky Josefa Paczyňského jsou ještě více zarážející. Událost z jídelny jasně poukazuje na Němcovu povahu, která zřejmě nechtěla zabíjet, protože se jednalo o velmi závažný prohřešek, který se běžně automaticky trestal smrtí. Smrtí se trestalo i napití se vody bez povolení. To, že se esesman nechal uplatit párky a máslem zní až neuvěřitelně. Stejným způsobem jednání ženských členek jednotek SS je zarážející a zřejmě nebylo výjimečné. Pochopitelně vězeň se dostával do smrtelného nebezpečí, je třeba si uvědomit, že v jídelně nepracovali židovští vězni, ale v rámci hrůz tábora se jedná opět o činnost, která se vymyká běžnému povědomí o podmínkách v Osvětimi.

Posledním příkladem, který chci uvést je příběh blokfuhrerra Pesteka, který uvádí Ota Kraus v Továrně na smrt. Kraus cituje Josefa Neumanna, vězně číslo 29867, který byl Pastekem osloven po zničení rodinného tábora českých Židů. Pestek mu řekl, že není tím, za koho ho pokládá, i když je v uniformě SS. Označil se za člena ilegálního podzemního hnutí, který odevzdává zprávy o tom co se v táboře děje. Neumann mu zpočátku nevěřil, ale postupně si Pestek získal jeho důvěru. Pestek vyzýval vězně k útěku, ten byl nakonec prozrazen a oba se dostali do rukou SS a později byli popraveni²⁸. Pesteka lze opět považovat za jeden z důkazů, že ne všichni členové jednotek SS byli těmi, za které jsou jinak právem pokládáni. Navázání takového vztahu bylo riskantní pro obě strany. Tábor byl plný lidí, kteří získávali informace pro táborové vedení, když si uvědomíme, že smrt nikdy nebyla daleko, jednalo se o mimořádnou událost. Motivace Pestekova jednání není v Krausově knize uvedena, ale nepochybně se jednalo o velmi statečný čin, svědčící opět o různorodosti, byť v minimálním měřítku, vztahů v rámci tábora mezi dozorci a vězni.

V žádném případě není úkolem této práce ukazovat Osvětim jako místo, kde kvetly různorodé vztahy mezi vězni a vězniteli, popisovat Osvětim jako místo, kde se dalo žít. O krutosti bezcitnosti tohoto místa nemůže být pochyb. Zároveň nemůže být pochyb o tom, že ve skutečnosti místem trpěli všichni. Je známé, že v plynových komorách nebo při jakémkoli vyvražďování esesmani celou dobu popíjeli vodku, koňak nebo něco podobného rovnou z lahví, ani oni se s všudypřítomnou smrtí nedokázali vypořádat²⁹. Je jisté, že mezi nimi byla řada sadistů, kteří se v zabíjení vyžívali, ale všichni byli pořád lidmi, u kterých se čas od času, i přes důsledné vymývání mozků, projevila lidskost.

Je málo známým faktem, že v Osvětimi, stejně jako v řadě jiných táborů, byl vybudován nevěstinec pro vězně. Založil ho z vlastní iniciativy Rudolf Hoss, nesměli do něj Židé³⁰. Účelem bylo hlavně udržet kápa v poslušnosti a vytvořit jim lepší prostředí a pocit privilegovanosti. V Osvětimi byla dokonce i plovárna pro vězně³¹, opět Židům nepřístupná, Rees ovšem neuvádí frekvenci jejího využívání.

Všechna fakta, která jsem v práci uvedl, naznačují trochu odlišný náhled od běžného povědomí o Osvětimi. Psát o hrůzách, které se na tom místě odehrály, nemělo v této práci smysl, bylo o nich napsáno mnoho a jsou celkem těžko zpochybnitelné, byť se o to popírači Holocaustu snaží. Myslím, že odpověď na základní hypotézu této práce je jasná, v Osvětimi bylo možné najít prvky lidského jednání i ze strany dozorců. Byl by nesmysl si dělat iluze o tom, že se jednalo o častý jev, celý systém tábora byl založen na obrovské brutalitě, která projevy lidskosti takřka znemožňovala. V každém případě uvedené příklady svědčí o tom, že ani tak kruté místo a velmi silný vliv státní dlouholeté ideologie, nedokázaly zcela vymítit lidskost v Němcích vůči Židům. Nenavazovat vztahy nebylo možné a je přirozenou vlastností člověka mít sociální kontakt. Stejným způsobem nebylo u některých jedinců možné omezit sexuální či emocionální pudy. Je jasné, že většina svědků, kteří by na toto téma mohli vypovídat, je mrtvá, právě proto by se s největší pravděpodobností podobných událostí dalo nalézt více, ale jasně převládající zlo v táboře tyto případy znemožnilo zdokumentovat.